Poutník

Výlet do

Uherské nížiny

27.9.2005 – 30.9.2005

Sotva od naší poslední cesty uplynulo trochu vody v Labi, už znovu obouváme toulavé boty. S našimi kamarády, Martinem a Zdenkou, jsme si prstem na mapě naplánovali společný motorkový výlet na konec srpna, ale osud nám to vymyslel  trochu jinak. Martin v srpnu onemocněl, pak přišla Zbraslav a mnoho dalších jiných akcí. Náš termín se odsunul na konec září, jenže najednou si Zdenka vzpomněla, že jí začíná škola. A tak takto naši kamarádi odpadli a jelikož počasí není tak stálé, rozhodli jsme se pro cestu autem. A kamže to máme namířeno? Ručička kompasu ukazuje jihovýchodně, do země cikánských muzikantů,  romantického Dunaje, do Karpatské oblasti v samotném srdci střední Evropy. Tato země hraničí se sedmi státy, má přes tisíc jezer, z nichž největší je Balaton a množství termálních pramenů. Naše toulky nás na pár dnů vedou do Budapešti, které je hlavním městem Maďarska a pak k jezeru Balaton.

Úterý, 27.9.2005

Budík zvoní ve 4.30 stejně jako do práce, po pár minutách vstávám a začínám chystat nejenom sebe na cestu, ale i věci do tašky. Dan se také vyhrabal z postele a připravuje vydatnou snídani a sváču na cestu. Pobíhám kolem a všechno připravené v ložnici na zemi balím. Po snídani se oblékáme do pohodlného, sportovního oblečení a vše  rovnáme do kufru naší audinky. Stan, spacáky, karimatky, jídlo, tašku s oblečením, poslední kontrola, máme všechno? To poznáme až cestou. Kouknu na hodinky, je sedm, čas abychom se rozloučili s Danovou mamkou a kocourkem Oliverem, ten chytil myšku a přinesl nám ji ukázat.   Dostáváme poslední rady do života, sedáme do auta, zamáváme na pozdrav a odjíždíme směr Říčany, kde se napojíme na dálnici D1. Jedeme po dálnici směrem na Brno, cestou stavíme postupně u tří pump a sháníme desetidenní dálniční známku. Nikde ale bohužel nepochodíme a tak to riskneme bez ní. Po hodinové jízdě začíná pršet. Topení v autě, zatažená obloha a kapky bubnující o auto mě uspávají, tentokrát to ale Danovi nevadí, jen si mě jako vždy dobírá. V devět hodin projíždíme Brnem, kde se napojíme na dálnici do Bratislavy. Tady u pumpy konečně seženeme známku. Už neprší a  ukazatel značí jen 83km do Bratislavy.  Hranicemi s našimi slovenskými sousedy projíždíme před desátou hodinou, jsem vyslaná koupit další známku, tentokrát slovenskou. Nálada  cestovatelské posádky je bezvadná, Dan řídí, já naviguji. Toto je naše první  auto-výprava za dobrodružstvím a poznáváním. Vlastně už jednou jsme jeli autem,  do Francie na 10 dnů ve třech, to bylo ještě za svobodna. V 10.45 hodin vjíždíme na maďarské území, celníci nám ani nekontrolují pasy, jen popřejí příjemný pobyt a zvedají závoru. Měníme eura za forinty a kupujeme maďarskou dálniční známku. Ještě 190km a budeme v Budapešti. Ladíme nějaké místní rádio a posloucháme tu jejich řeč, něco vyslovit je těžké a motám si jazyk. Dan se mi chechtá, ale cesta nám příjemně utíká,  za dvě hodiny vjíždíme na kraj Budapešti. Je asi 13.00 hodin. Jupííí, jsme tu, teď najít ubytování a pak hurá do města.  Cesta z Prahy do Budapešti po dálnici nám s pár přestávkami trvá skoro šest hodin. Nyní je potřeba najít ubytování, koukáme po cedulkách s nápisem kemp, jsme totiž odhodlaní spát ve stanu. No jo, cedulek je spousta, ale jak vybrat tu správnou? K jednomu kempíku přijíždíme, a tak ho jdeme omrknout. Je poloprázdný a nevypadá vábně, pobíhá tu plno opuštěných koček, shodneme se, že určitě seženeme něco lepšího. A taky že jo! Ještě se zeptáme v jedněch informacích na ubytování, velice ochotný děda nám kreslí v mapce kudy jet, poděkujeme a když odcházíme dědouš nám hudruje a požaduje 3eura za informaci – vyděrač. Ač neradi, tak platíme, vezmeme mapku a zdrháme. Toto pěkně začíná, pomyslím si a sedám do auta. Asi po patnáctiminutové jízdě městem projíždíme okolo penzionu BEATRIX, je krásný, ale asi taky dost mastný. Schválně se jdeme zeptat, za 60 euro pro oba na jednu noc i se snídaní. Chvilenku přemýšlíme, ale už dopředu víme, že nic dalšího se nám nechce hledat a tak je rozhodnuto – zůstaneme. Všechny potřebné věci vyložíme z auta, převlékneme se a hurá na tramvaj č.56, která nás dopraví na Moskevské náměstí. Odtud podnikáme všechny naše výlety pěšky. Nyní svižným krokem kráčíme na Markétin ostrov, voláme rodičům domů, je asi půl páté. Ostrov je docela fajn, ale my musíme dál na obhlídku už téměř nočního města. Jdeme po Pešťské straně okolo novogotické budovy parlamentu z roku 1904, kde uvnitř je umístěná koruna sv. Štěpána. Památky na druhé straně Dunaje , které jsou osvícené fotíme za tmy. Po nejznámějším budapešťském Řetězovém mostě přecházíme Dunaj a  k hradnímu vrchu zvaném Budín se necháme vyvést lanovkou. Je už dost pozdě a tak pro dnešek naše objevování končí, vždyť na prohlídku máme i zítřejší den. Vracíme se pěšky k tramvaji na Moskevském nádraží. Spát se chystáme okolo jedenácté hodiny a v televizi dávají Slunce, seno …., samozřejmě v maďarštině.

Středa, 28.9.2005

V šest hodin nám zvoní mobil, po půl hodině vstaneme a chystáme se na snídani do místní restaurace. Snídani si dopřáváme velice vydatnou, když odcházíme od stolu potkáváme rodáky z Čech. Z pokoje vezmeme batohy a jupí do centra na památky. Už se moc oba těšíme a vypočítáváme co vše nesmíme vynechat. Nejdříve vystoupíme na hradní vrch zvaný Budín, odkud je z hradeb výhled na město, dále pak pokračujeme na náměstí Szentháromság tér, kde stojí více než sedm set let starý  Matyášův chrám. Gotická věž kostela a Rybářská bašta v jeho pozadí jsou jedny z nejvíce fotografovaných památkových objektů. Kostel byl po řadu staletí korunovačním chrámem uherských králů. Od roku 1541 sloužil jako mešita a po vyhnání Turků byl znovu vysvěcen. Uvnitř chrámu odpočívají ostatky krále Bély III. a jeho manželky. Po nezbytném zdokumentování památek, navštěvujeme labyrint, kde hluboko pod zemí se skrývají jeskyně takových rozměrů, kam se za druhé světové války vměstnalo 20 tisíc německých vojáků.  Po hodinovém bloudění vylézáme na denní světlo a vcházíme na hrad, který okukujeme pouze z venku, ale i tak to stojí za to. Potkáváme tu spoustu Čechů, někteří jsou fajn, povídají s námi, ale jedna rodinka je dost protivná a nepříjemná, tak trochu se za ně stydím. Podél hradeb sestupujeme z hradního vrchu a opět pěšmo se přesouváme na vrch sv. Gellérta. Je tu socha biskupa, který zemřel mučednickou smrtí v XI. století . Podle legendy pohané biskupa jenž hlásal křesťanství zabednili do sudu a údajně z tohoto místa ho svrhli do Dunaje. Na samém vrcholu tohoto kopce se tyčí socha Svobody vysoká 14 metrů a také pevnost Citadela, kde je nyní vojenské muzeum. Toto místo je nejznámější vyhlídkou, otvírá se tu celkový pohled na budapeštské panorama, jež tvoří Budínský hrad a obě nábřeží Dunaje. Vracíme se stejnou cestou, Dunaj přecházíme po Alžbětině mostě, chceme se totiž podívat na   Židovskou synagogu v ulici Dohány. Jenže tady nám šacují všechny naše věci, dokonce Danovi z přední kapsy batohu vyhazují  ponožky, které si sem odložil, jelikož je vedro. A to je na nás oba silné kafe, takže své věci sbíráme ze země a odcházíme. Hledají bombu, či co? Za námi vytvořený hlouček turistů se také otáčí a odchází pryč. Vrtá mi hlavou chování průvodců či ochranky, ale Daník mi vysvětluje, čím to asi bude. Zkrátka mají strach z dalších možných útoků. Toto je doufám naše jediná nepříjemná zkušenost, nechci si nechat pokazit zážitek z toulek Budapeští. Vzpamatovaní z nepříjemného uvítaní vyhlížíme další objekt našeho zájmu, kterým je Bazilika sv. Štěpána. Je to největší chrám v Budapešti a jeho 96 metrů vysokou kopuli je vidět téměř ze všech stran. Tak tedy vstupujeme dovnitř, kde si zakoupíme lístky jak na prohlídku kaple, tak na panoramatickou vyhlídku z kopule chrámu. Uvnitř je to opravdu moc krásné, zrovna se rozehrály varhany, jenže slovy nedokážu popsat tu atmosféru, pro mne to byl moc pěkný zážitek.Tato bazilika je postavená v klasicistním slohu a střeží nejcennější relikvii Maďarů, kterou je mumifikovaná tzv. Svatá pravice uherského krále sv. Štěpána, po němž je bazilika pojmenována.Tak se na tu vzácnost jdeme podívat, zamíříme uličkou nalevo od oltáře do kaple, po vhození 100 forintů do kasičky se rozsvítí světlo a po dobu dvou minut si s ostatními návštěvníky prohlížíme ostatky pravice prvního uherského krále. Prohlídku zakončíme pohledem na město z kopule chrámu, ještě fotku na památku a pádíme dál. Vracíme se na hradní vrch, kde si koupíme pohledy. Naší prohlídku městem, bychom rádi zakončili ochutnáním nějaké maďarské pochoutky, v hlavě se nám zrodil plán zajít do vyhlášené národní restaurace poblíž Moskevského náměstí. Na doporučení šéfkuchaře si objednáváme a přemítáme co asi nám přinesou. Jídla je hodně, ale moc si u toho chrochtáme a vše zapíjíme místním,  pro mě dost silným pivem. Ještě okamžik posedíme a probíráme naše zážitky, zaplatíme a tramvají se přesouváme do hotelu. Musíme ještě zabalit věci, abychom zítra hned po snídani mohli vyrazit na okružní cestu Balatonem.

Čtvrtek, 29.9.2005

Je ráno, vstáváme v půl sedmé a o chvilku později už snídáme. Dneska mě bolí zuby, rostou mi totiž osmičky, Dan si hnul krkem, takže jeho pohyby jsou lehce kostrbaté. Jsme to ale dvojka. Po snídani dáváme věci do auta a hurá k největší louži v Maďarsku. Našim plánem je Balaton projet dokola s pár zastávkami zajímavých míst. Za  městem najíždíme na dálnici a po sedmdesáti kilometrech sjíždíme k jezeru, kde první zastávkou je městečko Tihany. Toto městečko leží na poloostrově stejného jména, který vybíhá 5 km do jezera a téměř spojuje jeho severní a jižní pobřeží. Celý poloostrov je přírodní rezervací a mnoho lidí ho považuje za nejkrásnější místo na jezeře. K vidění je tu opatský kostel, který si prohlédneme i zevnitř. Na místním náměstíčku koupíme pár drobností jako suvenýry a pohledy. Jo abych nezapomněla, pro Dana mapu Maďarska. Je šťastný jak blecha, má mapu celé země. Vždycky jsem byla ulítlá já na mapy, ale pro tentokrát je zasažen on. Ještě se projdeme na vrch ozvěn, odkud je nádherný výhled na jezero, vyfotíme se a pádíme zpět k autu. Tady nastane výměna v řízení a nyní jedu já. Využívá situace a vymýšlí specielní zajížďkový výlet k jedné zřícenině, vdálené od jezera asi 60km. Tak tedy jedeme. Cestou natankujeme plnou nádrž benzínu (asi 64 litrů za 18425 forintů) a po chvilce jsme u cíle. Zřícenina Nagyvésony je moc pěkná, trávíme 2hodiny prohlídkou. Ale tady se počasí začíná kazit, když odjíždíme, drobně prší. Opět se napojujeme na hlavní silnici okolo Balatonu a míříme k Hevízu, kde bychom chtěli pro dnes naše cestování ukončit. Cestou navštívíme u Szgliget ještě jednu zříceninu, tentokrát auto zaparkujeme pod kopcem a na vrchol se drásáme v docela pořádným dešti. Hurá zřícenina dobita, tak trochu mi připomíná slovenský Spišský hrad. Škoda jen, že prší, fotky by byly mnohem lepší. Je načase hledat ubytování, okolo páté přijíždíme do Hevízu a ubytováváme se v místním kempu kousek od termálního jezera Gyógytó, které je největší v Evropě. Je ošklivé počasí a my jako jediní tu máme postavený stan, všude samý karavan.(za dvě osoby, stan a auto platíme 5000 forintů). Po večeři uleháme do teploučkých spacáků, píšeme esemesky kamarádům a vyčerpáním usínáme.

Pátek, 30.9.2005

Probouzíme se v sedm hodin, vyprávíme si o sově, která tu v noci lítala, houkala a narušila nám jinak klidný spánek. Také si čteme došlé esemesky od kamarádů. Dneska máme naplánováno pokračovat dál v cestě okolo Balatonu, ale nejdřív si odskočíme do termálu. Lidé využívali jeho teplou minerální vodu po staletí, nejdříve pro koželužství  ve středověku a později k léčebným účelům. To je něco na mé tělo, tak šup do plavek a jdeme, zavelím. Jenže v těch plavkách musíme od kabinky přeběhnout venkem, kde teplota vzduchu je odhadem okolo 13^oC a fouká vítr. No, je to děsná legrace, ale to ještě netušíme co nás čeká uvnitř. Je tu narváno, ručníky si položíme na židli a po schůdkách sestupujeme do vody, která údajně má teplotu 33^oC. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že jsme nejmladší návštěvníci. Dan má stejný postřeh a všem doma v Čechách vypráví jak jsme byli v termálu s autobusem plným německých turistů-důchodců. Hladina jezera je mléčně modrozelená a má téměř pět hektarů,  jenž je po většinu roku pokryta lekníny.Vřídlo je kráter, který v hloubce 40metrů pod hladinou chrlí až 80milionů litrů teplé vody denně. Jak už jsem říkala teplota vody má v průměru 33^oC a nikdy neklesne pod 26^oC, lidé se tak zde mohou  koupat po celý rok. Vstup máme na tři hodiny, ale  hodinový  maratón proplouvání mezi  němčoury  nám stačí na pár let dopředu. Vracíme se, cestou koupíme dárek a suvenýry, v kempu si vaříme jídlo a balíme naše fidlátka, jsme téměř připravení odjet, ale kde vlastně je klíč od auta? Prohledávám své kapsy, ale tam zdá se, není. Vždyť ses zastavoval ve sprchách, snažím se Danovi naznačit, tam určitě Ti vypadl z kapsy. Dan letí do sprch, pomáhá hledat i paní uklizečka, ale klíč nikde. Já mezitím hledám okolo auta i v něm – zase nic. Všechny věci vyndavám z kufru audiny, hledáme asi 30minut, to už opravdu nevím co si počneme. Znova si šacuji kapsy, a co nenajdu, klíč. Oba jásáme, ale mě to nejde na rozum, kde se tam vzal. Nechápu to, Dan asi umí čarovat. Odjíždíme je 12.30hodin směrem na Siofók. Neprší, jen lehce fouká vítr a mraky se protrhávají, v autě je fajn. Párkrát stavíme, abychom se pokochali Balatonem. Ve 14.00hodin projíždíme městem Siofók, tady ještě jednou zajíždíme k jezeru, jsou tu surfaři a fouká pořádný vítr, mají dobré podmínky na blbnutí. Je čas rozloučit se s Balatonem a vydat na cestu domů. Uháníme po dálnici směrem na Budapešt, ve městě Székesfehervár z dálnice sjíždíme a po červené pokračujeme k hranicím. V Móru je svátek vína, zastavujeme se zde a u stánků ochutnávám různé druhy vína, abychom nějaké dovezli domů rodičům a přátelům. Utratíme téměř všechny peníze. Honzo sorry, ale čokoládu nevezu. Okolo šesté jsme na hranicích a za 30minut v Bratislavě, kam mi přišla legrační vítací esemeska do Rakouska. To mi hlava nebere, ale to nevadí. Jako fór je to dobrý. Kyneme v zácpě 10, 15, už 20 minut, jů konečně jéédeméé  a v půl osmé nás vítají na českých hranicích. Na večeři stavíme v motorestu U devíti křížů a okolo půl jedenácté nás dovezu v pořádku do Zelenče. Zavoláme rodičům, že jsme živí, a zdraví. Zajdeme na čaj k mamce Horáčkové a vyprávíme dlouho do noci naše zážitky. Opět to byla zajímavá cestovatelská zkušenost,  v hlavě už nám zraje další cestovní plán. A kam to bude? Určitě se to včas dozvíte.